Založení osady - doba předválečná

MOTTO: Život je tulácký neklid


Parta kamarádů trampů stanařů ze založené Ligy lesní moudrosti v Benešově, která čundrovala v prostoru mezi řekami Sázavou, Vltavou a Želivkou od roku 1925 se zatoulala do našeho údolí na řece Blanici. Krása a romantika údolí jim tak učarovala, že se sem stále vraceli a založili zde svůj tábor. Byli to Jindra Škvor a Kujon Straka. Po objevení tohoto údolí se parta rozšířila o další kamarády benešovské trampy.Překrásné podblanické údolí velkou skálou spadající do

řeky Blanice v minulosti nazývané "kazatelna", podle pověsti ve starých dobách zde tajně čeští bratři sloužily mše,
 nedotknuté civilizací
, kam se před příchodem trampů chodil koupat jen pan farář z Domašína, všem učarovalo. Řeka Blanice byla v té době pro svojí průzračnou vodu plná ryb parem, tloušťů a zejména štik. Toto údolí bylo vlašimáky nazýváno Huderka. Stanařilo se hlavně "pod hrobem", vyvýšeninou za nynější Patkovou a Dusilovou chatou, kde rostly staleté modříny. Tento takzvaný "hrob" je vlastně zbytek hráze rybníka, kterým protékala řeka Blanice. Na místě dnešní Klápovy usedlosti stál hamr, kde se zpracovávalo železo. Vše ve starých dobách bylo majetkem vlašimského zámku. Řada starých chat má pod podlahou v
 chatě z tohoto místa přivezenu strusku. Od roku 1927 se také traduje založení naší osady, které se v té době říkalo Polánka podle vesnice.Toto údolí se zalíbilo i pražským trampům, kteří sem na svých čundrech zavítali. Byli to Tonda Selner., O. Židlický, Hlubůček, Pepík, Bohouš a Standa Řádové, kteří zde také postavili první chaty, včetně Josefa Dusila jenž se později stal prvním šerifem osady.
V roce 1929 stavějí bratři Řádové , Olda Straka - Kujon a Jirka Hlubůček na Polánce první chatu.
Chata stála na místě, kde nyní stojí chata R. Knotka (naproti chatě Gruzie). V tomto roce hospodářské krize jsou chlapci nezaměstnaní a proto chatu nazývají "Somrácká". Do této první chaty jezdila i celá řada benešovských trampů. J. Hanibal řečený Cábalda, Tonda Škvor, Tonda Kolomazník - Kšán, B.Březina řečený Dela, O. Novák - Amundsen, Pepík Dusil, Žděněk Procházka - Marion, K. Novotný - Sklenivec a další. Spalo se kde se dalo. Na 4 palandách, na zemi, na půdě i verandě. Osadníky obveseloval i pes Somrák, který jedl syrové ryby. V této chatě byl také uspořádán první potlach. Ačkoliv kytarista Juna Hruška znal hrát na kytaru jen akord Cdur, hrálo se a zpívalo až do rána.
V roce 1930 staví pražáci Tonda Selner a Ota Židlický první srub v našem údolí. Maličký srub byl dělán kanadským způsobem pilou a sekerou. Klády byly vrtány a místo hřebů spojovány dubovými kolíky. Sroubek byl vyspárován mechem. Uvnitř byly 2 palandy nad sebou. Horní byla tak nízká že se v ní dala obtížně zvednout hlava. Té se říkalo rakev. Mini stolek pod oknem, mini kamínka a na dveřích kůže z jezevce. Tento sroubek později koupili Honza Kamarýt a Standa Mejstřík. Tuto chatu nazval Tonda Selner Abcházií. Jezdil sem i bratr Standy Mejstříka Erna a Karel Novotný - Sklenivec. Poslední majitel Erna Mejstřík po válce sroubek prodal J. Dusilovi. Srub s malými přístavbami stál na původním místě až do roku 1992, kdy byl zbourán, aby ustoupil výstavbě nové chaty Pepíka Dusila juniora a jeho rodiny.

V témže roce 1930 byla postavena také chata benešovských trampů pod Okrouhlicí (v osadě Sioux) Tondou Škvorem, Jardou Hanibalem - Cábaldou, Tondou Kolomazníkem (Kšánem) a Otou Čedíkem. V této chatě se také 24.9.1932 konal velký potlach. Chata byla v květnu 1934 přestěhována na Polánku- Cariboo.
V roce 1932 byla somrácká chata zbourána, stavební dřevo splaveno po vodě na místo pod Polánku, kde stojí dodnes (Jižní kříž). V této době vrcholí hospodářská krize. Majitelé chaty bratři Řádové - nezaměstnaní, kteří trvale na chatě bydlí, staví u chaty velký chlívek s cílem vybudovat farmu na slepice a králíky. Byla zakoupena i koza na mléko a umělá líheň kuřat na petrolej. Chlapci měly fantastické plány jak jim farma přinese obživu a dobré výdělky. (Inventář: 1 koza, asi 5 slepic, 10 králíků. Provozní kapitál: podpora v nezaměstnanosti.) Halasné prohlášení Bohouše Řády: "Zaplavíme" Československo králičím masem", dopadlo tak, že do roka králíci a slepice skončily na pekáčích a kozu vedl Bohouš Řáda z Polánky pěšky do Prahy - Proseka, kde měl bezmezný romantik Pepík Dusil rovněž podobný ranč. Chlívek vedle chaty byl zbourán a přestavěn na chatu Bohouše Řády. Stála na místě nynější chaty Turků.
V roce 1933 staví na Polánce nový srub Ota Kovář se svou první manželkou Kulajdou, která byla v té době jedinou ženou na Polánce. Její sestra Otylka se později provdala za Zdeňka Procházku (Mariona). V té době kdy osada neměla šerifa byl Otáček Kovář uznávanou poláneckou osobností.
Tento svůj srub později prodal Janu Kamarytovi a je v majetku jeho potomků dodnes.
V roce 1934 se složili kamarádi: Píďa Peška, Agrára Eybert, Vašek Studnička, Pépi Kodet, Jirka Blocha, Budy Štolc a zakoupili od Standy Řády chatu pod Polánkou, kterou nazvali "Jižní kříž". Čestným členem byl zvolen Bob Hurikán.
Podle zápisu "Jižního kříže" byl dne 14.10.1934 pořádán III. potlach za účasti kamarádů z těchto osad:
Osada Sioux: Sláva Poupě - Šerif, Pedras Bartoň
Walden: Tonda Vacek, Sklenivec
Branci: Píďa Peška, Fr. Hanzák, Jarda Škoula, Jarda Kočí, Franta Nagy
Renegáti: Dela Březina
Samotáři: Lojza Novák - Kulda, Josef Bohata, Jindra Kroužek, Jirka Poláček
Ostatní nebyli schopni podpisu.

V tomto roce 1934 vznikla na Polánce další chata, přestavěná z bývalého chlívku chaty Jižní kříž. Majitel Bohouš Řáda, který již na Polánku málo jezdil, jí zapůjčil Padymu Měchurovi a Delovi Březinovi. Do této chaty dále jezdil Fráňá Přeučil a Karel Neterda nazývaný Paterda. Tuto chatu v roce 1936 koupil Jirka Patka - Péro a Jarda Zoul - Sahula. Chata byla nazývaná R
enegáti.

Poslední chata postavená v roce 1934 byla chata bratří Pazderů nazvaná Sajrajt. O této chatě se zmíním blížeji, protože v zimě 1935-36 jsme jí s Jardou Zoulem a Paterdou obývali, protože bratři Pazderové již na Polánku nejezdili a chatu spravoval Paterda Karel. Chata byla postavena tak lajdácky, že v zimě foukal vítr se sněhem až na palandu chaty. Stěny chaty byly vymazány maznicí a jehličím. Všude plno netěsností takže chata byla eldorádem myší. Stalo se, že když jsme se Sahulou na chatu přijeli, u trámu palandy v podlaze byla krtina a ve všech nádobách, včetně hrnečků na kávu zavěšených na stěnách, bylo naděláno od myší. Zima v chatě byla tak velká, že jsme stále přikládali do rozpálených kamen, které jsme museli stále hlídat, protože jejich plechová trubka byla položena v proražené díře ve stěně chaty bez izolace a při rozpálení začínaly doutnat prkna, které jsme museli zalévat vodou. Před spaním jsme se bavili tak, že jsme zhasli a po rozsvícení baterky jsme házeli po pobíhajících myších kanadky. Ráno byla voda v hrnci na kamnech zmrzlá a my taky. Byli jsme však mladí a plní romantiky.
V roce 1936 tuto chatu koupil od bratří Pazderů Fráňa Přeučil, který jí po válce prodal Jirkovi Zemanovi a ten jí v roce 1967 přestavěl do nynější podoby. V těchto dobách jezdila na Polánku řada kamarádů-trampů, kteří neměli vlastní chaty, ale tehdejším majitelům chat bylo lhostejno kolik podnájemníků se u nich vyspí. Kamarádi Olda Novák - Amundsen,Pady - Měchura, Dela Březina, Jarda Rittig, Jirka Patka - Péro, Jarda Zoul - Sahula, Paterda, Míla Vávra - Vohryzek. V jižním kříži pak Jára Fára, Franta Perl, Karel Vávra, Kohout Johnson, K. Ziegler, Míla Seibert, Jumbo - Šíma, Eman Židlický, Blažek Bluge, Jarda Žížala, Franta a Honza Škvor, Honza Kropáček a další.
V roce 1935 jezdily na prázdniny do vesnice Polánka 2 pražské rodiny. Byla to rodina Turkova a Ferencova. Tyto rodiny se s trampy tak skamarádily, že prakticky patřily k příslušníkům osady. K nim patřil i další Pražák Vašek Buncl zvaný Venca s blbým "V" (podle křivě upleteného písmene "V" na svetru). Tyto rodinky spolu s trampy pořádaly společné "výlety" na vlašimský "Barrandov". To byl zahradní taneční parket za hotelem Knížecí - nyní Blaník. Při vchodu do zahrady byla pokladna a u ní stála drátěná klec a v ní živé opice. V zahradě byli altánky s květinami, kde se sedělo a podávalo pivo. Uprostřed byl betonový taneční parket kde vyhrávala 4 členná kapela. Když dorazila horda trampů k pokladně jeden vždycky vybral na vstupné (stálo 1.20 Kčs) hromadu v drobných 20ti a 50ti haléřů. a předal to paní pokladní. Než to pokladní stačila přepočítat byli již ostatní v zahradě a tak nestačila zkontrolovat skutečný počet trampů. Tančilo se v teplákách. Zpívalo se tak hlučně, že majitel hotelu Frivald nás chodil napomínat. O půlnoci byl konec a celá parta se zpěvem táhla na chatu. Při cestě bylo ještě jedno zastavení a to na "Valše" (dnešní čistička). To bylo Vlašimské koupadlo kde stála dřevěná 6 kabina. V té se prodávalo Vlašimské lahvové pivo a housky. Otevřeno bylo stále. Tam jsme ještě vypili pivo, snědli housku a pokračovali v cestě na Polánku. Rodina Ferencova si později postavila vilu na Polánce a Turkovi na osadě chatu.
V roce 1936 prodal Bohumil Řáda svojí chatu, stojící vedle Jižního kříže, Jirkovi Patkovi a Jardovi Zoulovi. Chata byla prodána za 800,- Kčs i se zařízením na 3 splátky. Tento dnes směšný obnos i na splátky činil tehdy chlapcům při placení značné potíže. V této chatě sídlili jako nezaměstnaní Paddy Měchura a Dela Březina. Ve vedlejší chatě byl rovněž nezaměstnaný O. Novák - Amundsen. Tito chlapci byli na Polánce trvale několik let. Doba hospodářské krize nedávala naději na brzké zaměstnání a i další chlapci byli krátkodobě vyhazováni z práce. Tehdy se plně projevovala trampská solidarita a kamarádství. Bylo nepsaným zákonem podle možností při odjezdu v neděli z chaty domů, odevzdat zbylé zásoby potravin nezaměstnaným kamarádům. Nedostatečná podpora v nezaměstnanosti by chlapce neuživila, tak i vypomáhali na polích někdy i ve mlýně u Bořkovců, hlavně za jídlo. Amundsen ještě po vesnicích spravoval staré hodiny. Říká se že hlad je nejlepší kuchař. Tak se i stalo, že v Polánce u Račanských se při telení krávy tele zalklo plodovou vodou. Toto tele dostali naši chlapci. Lékaři a hygienici - držte se. Z tohoto telete uvařil Pady Měchura guláš, který byl s chutí sněden. Další Padyho specialitou byly veverky s rýží. Kuchař Pady byl odborník na bramborové knedlíky. Jednou jsme mu se Sahulou, když měl knedlíky připravené na válu a někam odešel, napíchali do nich klacky. Při krájení uvařených knedlíků pak Pady řádil a honil nás s nožem po louce.

 

Byla to léta plná romantiky. Mládež odmítající uniformitu Skautu i Sokola utíká o sobotách a nedělích do lesů za voláním divočiny. Jejich vzory jsou Thoreau, London, Seton a kytara, táborový oheň a kamarádství. Dovolte, abych použil slov nestora trampů, bezmezného romantika Boba Hurikána.

"Jsme milenci hvězd tajuplných nocí
i slunečních dnů i deštivých snů.
Nedbáme bláta ani sněhu
a jdeme vyšlapat cestu do přírody, do stanů
do chat i osad. 
Táborový oheň nás přenese do jiných
světů a zpívající kytara rozjasní
naše tváře - ustarané dobou.
V přírodě čerpáme sílu pro náš tvrdý
život ve městě,
abychom tu nepoctivou hru s naším mládím
dohráli do konce. Do vítězného konce.

 Doba romantiky se na Polánce projevovala hlavně kanadským oblečením. Nosily se manšestrové pumpky, boty kanadky a kostkované košile s kapsami. Oblíbená byla žlutá košile zvaná Aljaška, s nárameníky a také přepínací košile tzv. Jack Holt. Tyto košile prodávaly speciální prodejny v Praze firma Rath, Průcha národní třída a firma Hromada Nusle. V zimě se nosily silné svetry zn. Milton a kanaďák. To byl 3/4 kabát s páskem. Většinu kanadek vyráběl obuvník kamarád Jindra Škvor v Benešově. Nosily se hlavně americké US torny a chlebníky z I. světové války. Rovněž vyřazené chlebníky ČS armády. V kanadce někteří chlapci nosily kanadský nůž zvaný Bowie. Tato doba byla i dobou pistolníků. V chatách bylo plno různých zbraní. Kamarád Agrára vlastnil americký bubínkový revolver značky Lafoche, unikátní silnou zbraň ráže 45, tak velkou a těžkou, že její pažbu používal na naklepávání řízků. V Jižním kříži byla i puška z I. světové války zn. Manlicher se kterou se střílelo do řeky. Dále terčové pistole. O šavlích a sokolských kordechnemluvě. V chatě Renegátů byla v inventáři ládovací pytlácká puška a ládovací jezdecké pistole včetně rakouského armádního revolveru Ras a Gasr z I. sv. války. Amundsen, který měl v kuchyni Jižního kříže hodinářskou opravnu, půjčoval pistoli kamarádům, aby si za 5 Kčs střelili na opravené hodiny zavěšené na stěně. Že se nikdo za hurónského smíchu přihlížejících kamarádů netrefil je jasné, protože Amundsen před střelbou vytáhl z nábojnice kulku. Střílení se obešlo bez vážnějšího zranění, z vyjímkou Budyho, který kulku z malorážky nosil ve stehně celý život. Ostatně pisatel těchto řádek si sám z nohy vyřízl žiletkou kulku z flobertkové pistole.
V této době byl kolem řeky vysoký starý les a krásná nedotčená příroda. Proti proudu řeky se chodilo po malé pěšině těsně nad řekou přes mohutné kořeny. Často se stalo, že večer bez baterky někdo spadl do řeky. V údolí, které patřilo jen trampům se cizí návštěvník nebo výletník objevil opravdu vzácně. Když se toto stalo byla to příležitost pro trampy ke kanadským žertíkům. Přes Blanici nebyla tehdy žádná lávka. Jen u Jižního kříže byla přes řeku kláda, která se při přecházení zejména uprostřed houpala. My jsme přechod pochopitelně měli nacvičen, ale cizinec většinou skončil za hurónského řevu osadníků, v řece.
Jednou z vymožeností těchto 2 chat byl i splachovací záchod. Malý potůček, který tekl ze stráně (dnes je zde srub Zoulů) byl přehrazen se stavidlem a před ním byla latrina. Po vykonání potřeby se zvedlo stavidlo a voda záchod spláchla. Jednou jsme byly svědky následující příhody. Rodinka výletníků s dětmi kráčela od naší chaty. Když přišla k potůčku vyndal otec skládací pohárek a rodinka s chutí popíjela vodu z "horského potůčku". Když byla obklopena trampy, kteří se válely smíchy, ptali se po příčině našeho veselí. Když jsme jim předvedli naše sociální zařízení, bylo všem najednou špatně celí bledí odešli. Jsem přesvědčen, že je přešla chuť na další výlety na Polánku.
V roce 1935 byly na Polánce postaveny další 2 chaty. Byla to chata Jindry Bárneta z Vlašimi, která byla později prodána J. Fouskovi. Nyní chatu na druhé straně řeky vlastní Kočkovi. Jednou z produkcí pro naše obveselení a hlavně cizích návštěvníků byla produkce Járy Fáry - Tarzana. Na ostrůvku před Jižním křížem rostla vysoká olše. Do její koruny se Jára Fára vyšplhal a když na sebe náležitě upoutal pozornost přihlížejících, vrhnul se s hrozivým řevem po hlavě dolů. Dokázal se tak šikovně zachycovat rukama větví, že nezraněn přistál na zemi. Tato nevšední produkce, vzbuzující strach, byla vždy předmětem obdivu. K romantice nerozlučně patří táborový oheň a zpěv. Táboráky se dělaly před chatou Cariboo, kde bylo ohniště a totem. Protože nás bylo málo dělal se táborák i na skále nad řekou což působilo obzvláště romanticky. Naše osada i ve starých dobách měla vždy to štěstí, že byla doslova líhní kytaristů což platí ještě ve větší míře dodnes. Přirozeně dnešní kytaristé se od nás liší daleko větší hudební technikou. Horší hudební kvalitu tenkrát nahrazoval elán a chuť zpívat. Zpívání se účastnili všichni trampové. Za doprovodu kytar se zpívalo všude. Ve vlaku až do Domašína a pak během cesty přes Hrazenou Lhotu do Polánky. (Stanice Znosim tehdy ještě nebyla zřízena). Zpívalo a hrálo se v chatách, v létě na verandách chat a u táboráku. Mlýn u Dvořáků byl tehdy na Polánce v provozu. Mlynář pan Dvořák prodával ve mlýně lahvové pivo, které mu z Vlašimi vozil hospodář p. Rzounek, velký milovník koní. Často jsme na nějakou lahvinku do mlýna zašli. Sedělo se a zpívalo při kytaře v šalandě nebo v létě na dvorku. Když mezi nás přišel pan Rzounek, který nás měl rád, vždy jsme mu museli zazpívat tu jeho písničku - "Už mi koně vyvádějí" a nás pak pohostil pivem. Na kytaru tehdy hráli: Paterda, Amundsen, Patka - Péro, Jarda Rittig, Dela, Pady a Píďa Peška, později i Vohryzek Vávra. Když přijel na chatu Jumbo Šíma hrával na havajské ukulele. Žádná z benešovských trampských osad neměla tolik kytaristů. Jedině v osadě Sioux byli populární kytaristé Jarda Škoula a Kostra Dvořák.
Na Polánce měl pronajatý revír starý pan Račanský, jenž byl nejlepším přítelem nás osadníků. Znal dokonale les a často nás upozornil kde se nachází suchý strom. Většina lesa patřila Auešperskému panství a část sedlákům. Porážet stromy (i suché) bylo přísně zakázáno a hajnými hlídáno. Pokuty byly vysoké. Sbírat se mohlo jen chrastí a suché větve. Přesto se chodilo kácet sušiny, ale pouze v noci a ve větších vzdálenostech od chat. Rozřezaná polena se schovávala na půdách a pod palandami v chatě. Starý pan Račanský se jako náš přítel účastnil všech osadních potlachů, které vždy zahajoval vypálením rány z pušky, což se na osadě stalo tradicí až do roku 1940. Jeho pohřbu se v roce 1941 zúčastnila celá osada.
Další chatu postavil Josef Peška starší spolu s Jardou Hlavničkou. Stavbou těchto chat se na Polánku přistěhovali první rodiny s dětmi.
V dalším roce 1936 kamarádi Standa Bořkovec, Jarda Rittig, Olda Novák - Amundsen a Pady Měchura postavili chatu proti proudu řeky, pod Hradištěm naproti místu, kde stávala bývalá Somrácká chata. Do této chaty jezdil i Vašek Barda s dívkou Andulou Šimáčkovou. Tato chata se původně nazývala EMIGRANTI, pozdější název GRUZIE zůstal dodnes. Po odstěhování Amundsena do Zlína a úmrtí Jardy Rittiga užívá chatu trvale rodina Měchurova.
 Druhou chatu v našem údolí postavil v tomto roce bývalý rotmistr od vojenské hudby benešovského pluku Herych. S nikým z osady se neznal, neměl k trampingu prakticky žádný vztah a nám jeho přítomnost v údolí byla trnem v oku. Jednou v neděli přijel vyměřit půdorys chaty, označil kolíky a odjel. My jsme mu po jeho odjezdu kolíky vytáhli a zapíchli dále od sebe. Když příští neděli přijel, vyjednal si, aby mu podezdívku postavil tehdy nezaměstnaný Dela Březina, pro kterého to byla vítaná příležitost jak získat nějaké peníze. Vykopali základy a Dela podezdívku postavil. Když přivezli chatu a chtěli ji postavit na základy, tato se do základů propadla. Překvapení a zlost Herycha byly bezmezné. Dela musel základy předělat což dodnes u chaty patrno. Když se do dostavěné chatičky nastěhovala babička s houfem dětí, které po osadě řvaly, což nám nebylo po chuti, rozhodli se trampové uspořádat pro tuto nežádoucí rodinku "mexickou noc". V noci za velkého řevu bylo stříleno do plechového komína a chata byla bombardována drny. Zděšené osazenstvo ráno odjelo a více je osada neviděla. Později poznal Herych, že soužití s trampy není možné a mini-chatu prodal Karlovi Novotnému - Sklenivcovi. Na tuto chatičku platila i píseň - "Já mám malou chatu, velkou jako patu u nohy". Sklenivec - později šerif naší osady uspořádal v chatičce zasvěcení chaty. Nikdo by nikdy nevěřil, že se do této minichaty vešlo přes 20 trampů. Před tím však musel za pomoci kamarádů pracně čistit ucpaný komín a upravovat další škody jako důsledek "lásky" trampů k paďouru Herychovi.
V roce 1937 postavili na osadě své rodinné sruby bezmezný romantik a později první šerif osady Pepík Dusil a Standa Řáda zvaný Standa Derviš. Tento dělník - brusič začal psát pod pseudonymem Vašek Káňa. Jeho knížky Pasáci, Flinkové, Tuláci, 2 roky v polepšovně, Zakarpatsko, Somráci, Válkou narušení a divadelní hra Parta brusiče Karhana svědčí o jeho spisovatelských schopnostech. Do srubů se přestěhovali z Prahy natrvalo. Do práce jezdili do vlašimské zbrojovky až do roku 1945, kdy chaty prodali.

Pepík Dusil v průběhu války odešel z práce do invalidního důchodu (TBC plic). V této době postavil ještě na osadě 2 malé sruby. K této stavbě se ještě v průběhu válečných let vrátím.
V tomto roce 1937 oslavovala osada Polánka 10ti leté trvání významným potlachem. Tohoto výročí se účastnili trampové z mnoha osad. Podle zachovalého zápisu v osadní knize Jižního kříže se účastnili:
Osada Jižní kříž - celá komplet tj. Píďa Peška, Budy Štolc, Pépi Kodet, K. Ziegler, Franta Perl, Jára Fára, Jumbo Šíma
Renegáti - Patka - Péro, Dela Březina, Karel Vávra, Zoul - Sahula
Psanci - Dear - Manuela (Vohryzek Vávra)
Stará parta - Juno Hruška, Ota Kovář, Tonda Selner, Kulajda Kovářová, Kujon Straka, Vašek Brejška,Šedivec - Kozák
Poslední míle - Jarda Žížala, Honza Kropáček,
Montána - Standa Mejstřík a Erna Mejstřík
Emigranti - Paddy Měchura, Standa Bořkovec, Jarda Rittig
Rudý Ďábel - Jindra Bárnet
Sioux - Sláva Poupě - šerif, Muller, Grund Hřebíček
Oslavy 10let Polánky byly slavnostní. Odehrávaly se tradičně u táboráku a totemu před Kšánovou chatou. V okně chaty se čepoval tvrdý alkohol, venku sudové vlašimské pivo. Nad oknem Kšánovychaty byl nápis "Hombres bar". Potlach zahájil již tradičně výstřelem pan Račanský. Pro hosty byl na louce postaven obrovský stan s arabskými nápisy. Stan byl zapůjčen od Spálenků, z pozůstalosti známého afrického cestovatele Viléma Němce. Ten měl v Benešově za nádražím postavenou vilu,kterou nazval El Kahíra. Tato vila se stala za okupace sídlem benešovského gestapa pod názvem Katuška. Zde byly prováděny výslechy a mučení vlastenců a odbojových pracovníků.
Stan se při oslavě výročí osady prakticky nepoužil, protože se u táboráku hrálo a zpívalo až do rána. Ráno parta z Jižního kříže a Renegátů tradičně pochodovala řekou do svých chat, kde se v oslavě pokračovalo až do poledne. Pozdě odpoledne Cábalda a další kamarádi plavili řekou z Polánky do Vlašimi prázdné dřevěné sudy.
 V zimě roku 1937 pořádala osada v Hradišti v hostinci "U Březinů" maškarní bál. Ráz byl "Od A do Z". Bál byl pořádán za účasti místních obyvatel. Většina masek tradičně představovala kovboje, mexikány a indiány. Chtěl bych se zmínit i o 2 speciálních maskách. Jednou byl Honza Kropáček, který představoval lovce motýlů. Byl vyzbrojen brašnou a síťkou na motýly. Mohutný knír a brýle. Specialita byla v tom, že byl v krátkých kalhotách s nahými koleny. Takto vystrojen šel v zimě z Jižního kříže až do Hradiště. Druhou maskou byla ženská maska zvaná sluníčko. Tlustá dívka měla na obličeji papírovou masku představující rozšklebeného tlouštíka. Na šatech zástěrku se sluníčkem. Jaké bylo naše překvapení když po půlnoci po odmaskování se pod maskou papírovou objevil skoro stejný rozšklebený přitloustlý originál. Byla to služka od Bořkovců ze mlýna. O zábavu na plese se postaral i Píďa Peška. Ten jako cukrářský mistr vyrobil bonboniéru čokoládových bonbónů. Polovina bylapravých a polovina byly čokoládou polité korkové zátky k nerozeznání od originálu. Tyto nabízel místním hradištským krasavicím, děvčata statečně žvýkala korkové špunty za hurónského řevu osadníků, kteří to ovšem dopředu věděli. Hrálo se a zpívalo až do rána. Na první maškarní osadní bál,který se opravdu vydařil se dlouho vzpomínalo. Při této příležitosti je třeba se zmínit o rázovitém hostinském panu Březinovi (otec Oldy staršího). Tak jak jeho manželka byla bručivá, hlavu stále ovázanou šátkem - vlňákem, (prý revma v hlavě) byl on veselá kopa, který žádnou legraci nezkazil.
Trampy měl rád a často když jsme se u něho v hostinci zdrželi, prohlásil: "kluci já jdu spát, na stěně visí suché buřty, pivo a rum je tam taky, tak si poslužte a pak to srovnáme. Je třeba říci, že nikdy ho nikdo z trampů neošidil.
Jednou v létě jsme u Březinů byli svědky lahvování piva. Tento úkol spočíval v tom, že pan Březina měl v neckách pivo ze sudů, do necek potápěl litrové lahve a naplněné ručně zátkoval. Na náš dotaz co to dělá odpověděl: "Připravuji lahvové pivo pro sedláky o žních na pole". Doufám si tvrdit, že tuto specialitu nikdo z nás nikdy neviděl a asi nikde neuvidí. Jinak byl pan Březina výborný společník a svým přítelem panem Strnadem, krejčím s Polánky, který na housle hrával Humoresku, dokázali 2 dny popíjet v různých domašínských a vlašimských hospodách.
Roku 1935 postavili Pépi Kodet a Jarda Škvor na Polánce první jednopatrovou chatu. Byla černě natřená a proto se jí říkalo rakev. Později upravenou chatu obývá dodnes jeho dcera Radka Samková s rodinou (Krchovi).
V roce 1938 postavil Ota Kovář na vlastním pozemku na Polánce nový srub a starý prodal Honzovi Kamarytovi.
Hlavním sportem na osadě byl volejbal. Hřiště bylo před Kšánovou chatou. Síť byla napnuta od chaty ke kolíku. Louky na osadě byly pečlivě obhospodařovány a hlídány. Louku, kde je dnešní hřiště obec Nesperská Lhota pronajímala na seno. Bylo povoleno chodit jen pěšinou k chatám a k řece. Na podzim se na louce pásly krávy.
V zimě se na zamrzlé Blanici hrál hokej. Na lyžích se jezdilo v lese, nad Polánkou a nad Znosimí. Proto vychovala osada řadu výborných volejbalistů, kteří úspěšně reprezentovali STOB - Sdružení trampských osad benešovských (byl založen v roce 1933), na všech volejbalových turnajích. Tyto turnaje byly pořádány rámci založené Tramspské volejbalové ligy.
Z osady se těchto turnajů aktivně účastnili hlavně Píďa Peška, Tonda Škvor, Karel Ziegler, Eman Židlický, Karel Skopec a Jirka Zeman.
Rovněž populární STOBem pořádaný zimní lyžařský závod "Okrouhlický okruh" byl osadníky reprezentován. Čestného umístění se dostalo našim osadníkům Píďovi Peškovi a Marionovi Procházkovi.
 V chodeckých závodech reprezentovali naši osadu Jarda Hanibal - Cábalda a Dela Březina. Sport, zejména volejbal přispěl i k navazování styků s ostatními osadami, které v té době vznikaly zejména v povodí Sázavy a Vltavy. Chodilo se i na potlachy k Bobovi Hurikánovi a Frantovi Šerifovi pod Blaník - do Louňovic, kde byl šerifem Frantou Kubáskem, dopisovatelem časopisu Tramp v roce 1931 pořádán o Velikonocích velký potlach. Potlach byl navštíven trampy z celých Čech. Z Polánky se tohoto potlachu zúčastnila řada starých kamarádů.

Válečná doba