Válečná doba

Rokem 1939 skončila doba předválečná. Okupace naší země německou armádou znamenala pro nás hledat na Polánce úkryty pro různé zbraně, které osadníci vlastnili a za jejichž nalezení se v průběhu okupace platilo trestem smrti. Žádný z nás však dobrovolně zbraň němcům neodevzdal. Všichni osadníci se v průběhu války zachovali čestně a žádný náš národ nezranil. Po obsazení Československa v roce 1939 němci a zřízením protektorátu Čechy a Morava se roztroušení osadníci pozvolna opět vracejí na osadu. Nové poměry si osadníci uvědomily pokácením krásného a vysokého lesa počínající od strže dnešní Zoulovy chaty až k úvozové cestě za chatou Honzy Kročáka. Byl to otřesný pohled zejména pro kamarády z chat Jižního kříže a Renegátů. Milosrdný čas však zacelil rány a dnes opět na tomto místě stojí vzrostlý les a mladá generace na tuto zkázu již nepamatuje.

Koncem roku 1940 zemřel velký lovec a přítel trampů pan Račanský z Polánky. Osada jej doprovodila na jeho poslední cestě. Tento rok byl gestapem zavřen Dela Březina a odsouzen za ilegální činnost na 3 roky do káznice. Vrátil se koncem roku 1943. Ještě před smrtí pana Račanského jsme byli svědky 1zajímavého experimentu. Pan Račanský si z I. světové války jako voják přivezl vojenskou rakouskou konzervu - takzvanou železnou zásobu. Tuto konzervu z roku 1914 měl na památku stále doma. V roce 1939 jí po 25 letech slavnostně otevřel. Konzerva byla neporušena, vojenský guláš byl výborný, což svědčí o kvalitě rukodělné práce našich předků. V roce 1941 byly na Polánce postaveny další 3 chaty. Byla to chata Matouškova z Vlašimi. Synové Franta, Karel a dcera Olga provdaná za Jardu Rittiga a po jeho smrti za Jirku Zemana. Tato chata byla nazvaná Panoptikum. Chatu později koupili kamarádi Karel Židlický, Rudolf Stalich a Vohryzek Vávra. Do této chaty jezdila v době války řada dalších kamarádů L. Herzog, Šandera, Lord Semerád, F. Dvořák, J. Rittig a další. Protože v té době byla chata jednou z největších, soustřeďoval se zde často společenský život.
 S Jardou Rittigem přišel na Polánku i výborný kamarád Vašek Barda. V dobách první republiky si zámožnější rodiče brali na prázdniny do rodin děti ze sirotčinců. Jeden z nich byl i Vašek Barda, který každé prázdniny trávil ve Vlašimi u Rittigů. Tyto téměř rodinné vztahy setrvávali i v jejich dospělosti. Vašek jezdil na Polánku z Prahy i se svojí dívkou Andulou Šimáčkovou. V roce 1942 byl nasazen na práci v Německu. Jako sirotek, který zažil hodně bídy se nemohl dívat jak bylo v Německu zacházeno s ruskými zajatci, které tajně chlebem podporoval. Byl při tom němci chycen a při výslechu umučen. Jeho urnu přivezla Andula z Německa do Prahy. On i Andula byli výbornými parťáky. Mluvím-li o kamarádech z Panoptika, nesmím zapomenout na okupační marodění. Volného času bylo málo, na chatu se jezdilo v sobotu večer. Málo jídla, málo kouření a nechuť pracovat pro okupanty nás inspirovala k vymýšlení a způsobování si různých nemocí, při kterých jsme mohli být na Polánce. Tak kamarádi Vohryzek Vávra a Jarda Rittig si způsobili popáleninu 3 stupně, následujícím způsobem. Natrhal se pryskyřník prudký - květinka rostoucí na louce, nadrobno rozřezat, přiložit na ruku a pevně stáhnout. Ráno se objevil puchýř jako popálenina, který doktor ošetřil a za týden pozval na kontrolu. Před kontrolu se rána potřela louhem, pak umyla a léčení pokračovalo. Tímto způsobem oba marodili téměř celé léto. Koupili si ve vesnici 2 husy, které na chatě krmili. Aby byly k rozpoznání měli namalováno znamení černým lakem. 6 neděl jsem s nimi marodil i já a to se zánětem spojivek způsobeným tabákem v oku, později zánětem kůže. Další chatou postavenou v tomto roce byl srub Karla Zieglera a srub Rudly Knotka a Vaška Adama postavený na místě přestěhované somrácké chaty, naproti dnešní Gruzii.

V roce 1942 byly na Polánce postaveny 2 chaty a to srub Jiřího Patky a srub Franty Matouška, který jej v roce 1946 prodal Píďovi Peškovi. Tento sroubek v původní podobě slouží dnes Peškům za dřevník. Dnem 4. dubna dostala naše do té doby bezejmenná osada (někdo říkal Huderka, údolí Blanice nebo Polánka) oficiální název "Údolí návratu". V chatě Karla Zieglera se sešli všichni osadníci. Každý navrhl název osady a o každém návrhu se zvlášť hlasovalo. Nejvíce hlasů dostal návrh Mirka Krejzy - Údolí návratu. Jako přímý účastník mohu říci, že Mirek Krejza, který na Polánku téměř nejezdil nevěděl co má dát za název. Údolí návratu mu doporučil Standa Řáda, který se stále na Polánku vracel a sám jako starý hecíř dal název "Osada psů utržených ze řetězů", protože po osadě pobíhal puštěný pes. Prvním šerifem osady byl zvolen starý romantik Pepík Dusil. V tomto roce byl podle návrhu Tondy Škvora dokončen osadní totem na jehož dlabání se s ním spolupodílel Ota Kovář. Rovněž návrh osadní vlajky je dílem Tondy Škvora. V květnu tohoto roku byla pořádána mohutná oslava 15ti letého trvání osady, nyní již Údolí návratu. Oslavy spojené se sportovním utkáním se zúčastnily všechny spřátelené osady. Jen pivo bylo špatné a ostatního alkoholu málo. Přestože ve světě zuřila válka, snažili se všichni kamarádi společně na všechnu bídu této doby v družné zábavě zapomenout. V těchto válečných letech také řada našich kamarádů byla buď nasazena na práci do Německa (Sahula, K. Vávra, V. Barda, Fárové) nebo jako tehdejší ročník 1924 do zbrojních továren v protektorátě (např. Vohryzek Vávra v Mladé Boleslavi, kde se seznámil se svojí ženou Vikinou).

Protože byl přísný zákaz konání táboráků, soustřeďoval se osadní společenský život večer střídavě v jednotlivých chatách, kde se hrálo, zpívalo a byly pořádány různé hry.
V roce 1943 postavil chatu Honza Kročák. V tomto roce 1943 byl o velikonocích pořádán velký náboženský průvod. Průvod začínal tradičně od Fárovy chaty. Osadní kapela hrála náboženské písně jako: Tisíckrát pozdravujem tebe, Od Mladovic jedou vozy, vezou pannu. Každou sloku písně předříkávač vždy předzpíval a celý průvod opakoval. Průvod zahajovaly drůžičky s učitelkou, které rozhazovaly květiny, pak pan farář pod baldachýnem s ministranty, krojovaní osadníci, hasiči, vojsko apod. Legrace se užilo dost. Tato tradice byla na osadě dodržována a rozšířena na svěcení studánek, otevírání nových lávek a mostů přes řeku. Ovšem největší a nejslavnější oslavou pořádanou v květnu 1943 byla oslava 1. máje. Dnešní generace si těžko dovede představit dobu ve které se tato oslava konala. Vrcholila válka, okupanti a jejich přisluhovači udávali české vlastence, kteří po tisících umírali v koncentrácích a na popravištích. A trampové pořádali oslavu při které šlo opravdu o kejhák. Za takové akce se tehdy zavíralo do koncentráku.
Oslava byla pořádána tak jak byly pořádány průvody 1. máje v předmnichovské republice. Tábor lidu se pořádal před chatou Honzy Kročáka, kam směřovaly také průvody jednotlivých politických stran. Se zpěvem různých písní byly neseny vlajky, transparenty a hesla. Ženy například nesly heslo "Do bídy rodit nebudeme". Jen za transparent, který maloval Tonda Škvor a který vystihoval Stalina by byl koncentrák pro celou osadu.

Řečníci jednotlivých stran se střídali na tribuně a pronášeli plamenné projevy k rozpoutání politického boje. Bylo plno legrace, řevu a smíchu. Této oslavy, ačkoliv byla nebezpečná se svorně účastnili nejen všichni osadnici, ale i řada domorodců z Polánky a Znosimi, kteří za řekou oslavám přihlíželi. Přes tak velkou účast se nenašel ani jediný zrádce, který by nás udal. Jsem dnes přesvědčen, že v tomto válečném roce oslava 1. máje na Polánce byla jediná nejen ve středočeském kraji, ale možná i v celém tehdejším protektorátě Čechy a Morava. V tomto roce 1943 koupil Jára Fára malou dřevěnou chatu, která stála nad řekou za Znosimí a tu přestěhoval na Polánku. Chata stála v místě, kde je nyní srub Skřivánkových. Protože vypadala jako skladiště dynamitu byla nazvána "Dynamitka" a Fárovo osazenstvo "dynamiteros". Další srub postavil Standa Bořkovec s bratrem Otou v lese na stráni nad Gruzií. Těžko je si dnes představit dobu ve které generace tehdejších trampů žila. Všechno bylo na lístky. Potraviny, šaty, boty, kouření a to v tak malém množství, že většina z nás živořila s vyjímkou mála jednotlivců. Na chatu se vozili k obědu kastrůlky s jídlem, většinou oblíbený bramborový guláš bez masa. Jídlo pod rukou bylo těžko k sehnání a to jen za nekřesťanské peníze, které většina z nás neměla. Žádný z nás starých trampů nikdy nezapomene co pro nás všechny v době války udělal kamarád - mlynář Standa Bořkovec. Celou válku mlel mouku pro sedláky na černo. V sobotu večer jsme se 14 trousili k Bořkovcům pro mouku jako pašeráci a Standa každému z nás vždy 5kg mouky nechal bez lístku a za normální cenu. To byla v této době bídy a lístkového systému neocenitelná pomoc. Takto podporoval nejen nás trampy, ale i řadu dalších lidí, zejména dělníků z vlašimské kapslovny. V nejhorší době sám riskoval a zachoval se jako dobrý kamarád. V této válečné době při stálém sháněním proviantu se udála následující příhoda. Jarda Fára sehnal pod rukou na vesnici asi za 2000,- korun (což byly v té době velké peníze) 2 hubené husy. Aby se vyhnul hospodářské kontrole na nádraží, která by mu husy zabavila, vezl je do Benešova na kole. Těšil se jak husy doma vykrmí. Jednu měl v ruksaku na zádech a druhou v tašce na řídítkách. Při jízdě z kopce do Benešova ke Flusárně mu husa z tašky na řídítkách strčila hlavu do drátů předního kola. Hlavu si utrhla, zablokovala kola a Jára letěl po hlavě na zem. Při dopadu na záda zalehl druhou husu, kterou měl na zádech v ruksaku. Tak skončila vábná vidina vykrmených hus. Dalším problémem okupace bylo kouření. Cigarety se fasovaly na příděl takzvaná tabačenka. Příděl na měsíc by dnešní kuřák vykouřil za 1-2 dny. Kouřilo se proto všechno. Různé listí smíchané se zbytky cigaret, čaj značky Splendor. Nejlépe na tom byli ti co měli zahrádku a pěstovali vlastní tabák tzv. domovinu. Smrdělo to, ale byl to tabák. Na Polánce pěstoval tabák Standa Řáda. Mě osobně se jednou podařilo koupit za drahé peníze 1kg postřiku na stromy proti hmyzu. To byl tabákový prach. Ten se nasypal do dutinek. Při kouření se cigareta musela držet vzhůru, protože vyhořelý prach padal z cigarety a popálil kuřákovy ruce i šaty. 

S alkoholem to bylo ještě horší. Nebyl cukr na ovocná vína, pivo bylo 2%. Bylo štěstí, že po zavření vysokých škol pracovali 2 naši kamarádi L. Herzog a Šandera v lékárnách., kde se jim občas podařilo sehnat lékařský čistý líh s benzínem. Ten L. Herzog filtroval přes dřevěné uhlí a obarvil modrou trestí. Takto vyrobenou kořalku vozil na Polánku. Tento záhadný nápoj nazývali trampové "Modravé dálky". Zajímavou kapitolou byla i cesta a doprava na chatu. V předválečné době se chodilo z Benešova pěšky, někteří kamárádi na kolech a ostatní vlakem. Na osadě vlastnil motocykl jen Ota Kovář a později auto K. Ziegler. Tak zůstával Polánecký Pacifik výlučným dopravním prostředkem. Tehdejší dýchavičná lokálka byla romantická. Vagonky měly nástupní schůdky a otevřené plošinky. Tam jsme většinou seděli, hráli na kytary a zpívali. Rychlost lokálky byla taková, že cesta z Benešova do Domašína trvala i 2 hodiny. Při stoupání jsme často vyskákali a šli podle vlaku kus pěšky. Ve Vlašimce se jezdilo většinou na černo. Průvodčí nás znali a tak se to jim i nám vyplatilo. Přátelství průvodčích s trampy a vlakvedoucími mělo pro nás i tu výhodu, že v době, kdy ve Znosimi nebyla povolena zastávka, vlakvedoucí nám ve Znosimi před přejezdem kolejí přibrzdil. Trampové vyskákali a šlo se na osadu. Největší kamarád trampů byl průvodčí Eman Michálek z Vlašimi, který se účastnil i našich potlachů. Za zmínku stojí i příhoda Pídi Pešky s revizorem. Revizor tvrdě na Píďovi vymáhal jízdenku kterou on přirozeně neměl. Jak se spolu tahali, tak před stanicí Píďa revizora vystrčil z vlaku a utekl. Často se jezdilo i ve služebním voze, kde se vozí balíky. Taková byla důvěra průvodčích k trampům. Podobný případ jako Píďa zažil ve vlaku i Pady Měchura. Ten vezl z Polánky do Benešova košík s vejci, také pochopitelně na černo. Před Struhařovem se vytrhl revizorovi a vyskočil z jedoucího vlaku i s vejci. Jak to dopadlo si asi dovedete představit.
Největší rozmach zaznamenala jízda "na černo" v době okupace. Tehdy působila trampsko-nádražácká mafie. Vlaky jezdily totálně přecpané. Kdo by chtěl jít během jízdy na záchod měl smůlu, protože i záchod byl přecpán cestujícími. My co jsme jezdili z Prahy jsme na nádraží museli velmi obtížně lézt do vagonu.okny. Stáli jsme namačkáni na sobě celou cestu. Spoždění vlaku 2-3 hodiny bylo normální.

Systém jízdy na černo byl následující: V Praze na nádraží stáli u vlakové soupravy průvodčí.Každý měl na starosti určitý počet vagonů. Průvodčí na trati Praha-Benešov se prakticky neměnili, takže jsme je všechny znali a oni většinou nás. To byla záruka proti případným provokatérům a udavčům. Při příchodu k soupravě jsme se obrátili na průvodčího s otázkou "pane domácí jde to ?" a on nám ukázal vagon, který měl na starosti. Při příchodu průvodčího jsme mu odevzdali starý lístek s pětikorunou. Někdy se stalo, že během jízdy přišel průvodčí za námi, dal nám platný lístek a upozornil, že má ve vlaku revizora a kontrola proběhla v pořádku. Za fungování této odvážné mafie neměl revizor žádnou šanci. Výběrčí vrácených lístků z tohoto dne předávali na nádraží tyto lístky průvodčímu, který je tak měl připravené pro "černochy". Všichni průvodčí nenáviděli okupační zprávu jako my a navíc si tímto způsobem přilepšovali svoje malé platy. Nejlepší bylo když měl "náš průvodčí" vagon II. třídy. Ten býval vzhledem k ceně volnější
 a to si pak "černoch" tramp hověl v polstrovaném vagonu se záclonkami. Moje drzost jízdy "na černo" vlakem dosáhla vrcholu v době, kdy jsem téměř 2 roky jezdil vlakem na falešnou dělnickou legitimaci do svého "trvalého" bydliště Polánka. Při této příležitosti se zmíním o své vlastní příhodě ve vlaku. Odjížděli jsme v půl osmé večer z Polánky do Prahy. Lokálka měla hodinu zpoždění, čekalo se v Benešově na vlak do Prahy. Ten byl tak nacpaný a zpožděn, že jsme přijeli na Vinohradské nádraží před půlnocí a to k mé obrovské úlevě, protože se mi chtělo strašně močit a jít na záchod ve vlaku se nedalo. Vyřítil jsem se z nádraží (bylo zatemění, noc a tma) a rovnou do průjezdu domu a ihned čural. Z průjezdu se ozval křik "syčáku, močíš mi na boty" a vyřítil se policajt, který tam byl schovaný před deštěm a hnal mě dolů ulicí. Vzhledem k mému mládí a jeho služební šavli neměl šanci mě chytit. A já pak, když jsem policajta setřásl vzhledem k tomu, že v tuto roční dobu již tramvaje nejezdily, musil v noci pěšky rázovat domů do Košíř. Jednou z dalších válečných zábav bylo "duchaření". To se pěstovalo hlavně v Jižním kříži. Byl vyroben malý stoleček jehož jednu nohu nahrazovala tužka. Účastníci seance na něj položili lehce předem všechny prsty roztažených rukou tak, aby se dotýkali rukou souseda. Po soustředění všech vyzval jeden ducha aby odpovídal na otázky. Vyžadovalo to naprosté ticho a soustředění. Pro větší efekt byla vždy ztlumena pokojová lampa. Skutečně to fungovalo a byla-li to telepatie nebo legrace je těžko uhodnout. Okultní atmosféra vyvolávala zděšení zejména u děvčat, které by z chaty na záchod nikdo nedostal. Stalo se, že v té době spadl ze skály před Jižním křížem nějaký děda a zabil se. Z piety byl na místě, kde se zabil přibit na stromě křížek a pověšena jeho čepice. To byl důvod k vyvolávání jeho ducha, což bylo obzvláště působivé. Nejlepší atmosféra k takovéto seanci byla vždy o půlnoci. Vrcholem odvahy bylo o půlnoci přinést ze stromu pod skálou čepici mrtvého dědy. Při jedné takové seanci se v okně objevila hlava zahalená prostěradlem osvícená zespoda baterkou. Zděšení přítomných, zejména děvčat bylo veliké. Když se po nějaké době ozvalo pod oknem opět zaskučení, celé osazenstvo chaty se vrhlo k oknu s výkřikem "duch dědka se vrátil". K našemu překvapení se však v okně ukázal holý zadek. Tak za obrovského smíchu a řevu skončila v Jižním kříži duchařská seance. To byly zábavy v době války, kdy jsme se vždy scházeli v jednotlivých chatách k vyprávění různých příběhů, zpěvu a hraní karet. V roce 1944, v posledním roce války na jaře se osada kolektivně účastnila kulturní události v Hradišti u Březinů, kde místní divadelní ochotníci pořádali divadelní představení s názvem "Jakubův dvůr". Zájem o kulturu v Hradišti byl obrovský. Sál byl doslova nabit místním obyvatelstvem a trampy. Podium bylo postaveno v sále na kozách. Kulisy znázorňovaly selskou místnost, vedle dveří byla polička s porcelánovým nádobím.

Děj byl velmi dojemný. Pojednával o tom jak selský synek odchází do města na studia do kněžského semináře. Loučení s rodinou bylo dojemné a slzící dědeček mu zastrčil do kapsičky saka 100 Kč na přilepšení. Tím skončilo první jednání. Při druhém jednání se vracel synek jako již vystudovaný pan farář po letech zpět do rodné vesnice. Vše probíhalo dobře až na to, že divák Jarda Rittig si všiml, že pan farář má stále v kapsičce u saka zastrčenou stokorunu a do napjatého ticha zařval: "Ten je ale šetrnej, tu stovku od dědy má stále v kapsičce". Na to všichni trampové propukli v obrovský smích a řev, který byl posléze místními utišen. Další scéna se odehrála, když bratr pana faráře, který ho přišel uvítat skočil do světnice, rozhoupal prkna a s poličky spadlo nádobí na zem a rozbilo se. Z hlediště se ozval srdceryvný výkřik: "Ježíš Maria, moje talíře". Herci statečně dupali v rozbitých střepech snažíce se scénu dohrát. To bylo něco pro nás. Pro strašný smích a řev jsme byli ze sálu vykázáni. Tím pro nás skončila kultura v Hradišti. Pro zajímavost je třeba připomenout, že více než po 40ti letech našli trampové, kteří pomáhali Březinovům při překládání střechy, našli na půdě staré kulisy z ochotnického divadla. Od té doby (mimo trampské akce) se v Hradišti žádná kulturní akce nekonala.
V tomto roce se nečekaně rozvodnila Blanice a strhla dřevěný most postavený lesní správou přes brod u Zieglerů. Zároveň byl v tomto roce kácen les na pravé straně řeky. Dřevo z mostu spolu s dřevem z lesa použil Pepik Dusil pro stavbudvou chatiček (dnešní Drnova a stará Jindrákova). Malý sroubek u řeky prodal v roce 1945 Pepíkovi Drnovi. Druhý maličký sroubek postavil na tři metrové kůly. Do chaty se lezlo po žebříku. Byla to polánecká kuriosita. Tuto chatičku pak prodal Joemu Polívkovi z Vlašimi, který když se po válce přestěhoval do pohraničí jí prodal Spálenkovi z Benešova, ten jí dále prodal Vilíkovi Schillerovi a ten nakonec Jindrákovi. Koncem války a v prvním poválečném roce obýval tuto chatičku Láda Budilovský z Vlašimi zvaný Badydy. Byla to zajímavá polánecká figura.
 Bývalý vynikající hudebník, saxofonista, který s tanečním orchestrem působil 3 rokyv Sovětském Svazu, který projel křížem krážem, byl nyní v invalidním důchodu na nervy (prý z muziky). Mladý hezký chlapec se kterým byla legrace i když občas byl jak se říká trochu mimo. Jednou při naší zpáteční cestě z Hradiště v noci jsme přišli k chatičce ve které se svítilo. Věděli jsme, že v chatě má Láda slečnu. Proto jsme přilořili ke kůlu na kterém chatička stála poleno a začli řezat. Přitom jsme s kůly třásli. Láda vyběhl z chatičky na verandu, začal strachy řvát a střílet po nás z armádní pistole. My jsme stáli pod chatou a museli jsme milého Ládu uklidňovat, že se jedná o legraci. Tuto chatičku pomocí heverů její majitel Vilík Schiller později usadil na zemi na podezdívku. V tomto posledním roce války se osada rozšířila o další chaty. Standa Mejstřík postavil chatu, kterou později prodal Bartoši Horálkovi. Další chaty postavili Honza Kročák, Kautský, pražák Jelínek s dědou Češkou. Jelínek byl švagr Standy Řády, děda Češka Standy nevlastní otec. Děda Češka byl starý truhlářský mistr a postavil pro sebe a Jelínka chatu, kterou pak po válce prodal K. Skopcovi. Dále postavil chatu Nápravníkovu z dříví které jim prodal Pepík Dusil. Dřevo celou válku sháněl pro svůj romantický plán postavit na louce velkou chatu se salonem a jídelnou. Tento svůj neuskutečnil protože se s rodinou přestěhoval do Újezda u Aše, kde spravoval ranč s dobytkem. (oficiální název "horské pastvinářské družstvo"). Další chatu postavil Jožka Znášík a Bubník z Vlašimi, který ji později prodal Mirkovi Černému, ten J. Kovářovi (Conolymu) a ten pak Agrárovi mladšímu jenž ji pak zboural a na jejím místě postavil nynější zděnou chatu. 8 nově postavených chat v tomto roce byl dosud největší roční přírůstek. V tomto roce byl nuceně vystěhován Jižní kříž a přidělen jako polánecká pastouška rodině rolníka Bureše z Polánky, který byl majitelem pozemku na kterém stály chaty Jižní kříž a Renegáti. Tato vykutálená rodinka hospodařila tak, že bylo hospodářství nejen úplně zadluženo ale hlavně neplnili povinné hospodářské dodávky. Byl jim proto statek němci vyvlastněn a oni vystěhováni. Protože obec neměla obecní pastoušku byl jednoduše zabrán Jižní kříž a přidělen rodině jako obydlí. V té době ještě vedle Jižního kříže stála moje chata. Sahula a K. Vávra byli v Německu, Dela který se vrátil z kriminálu ještě nejezdil a já byl sám v chatě. Měl jsem již sice postavený nový srub, který jsem dodělával, ale spolužití s Burešovýma nebylo možné. Na mojí verandě byly utábořeny slepice, všechno podělaný, nepředstavitelný bordel a tak jsem chatu zavřel.

Doba po válce