Doba po válce

Rok 1945 byl rokem konce války a rokem našeho osvobození. Kamarádi rozptýlení po světě se zase začínali vracet na osadu. Na Podblanicku se setkaly 2 sovětské armády, které hnaly němce. Všude byl zmatek a plno zbraní. Chaty byly plně vyzbrojeny. Pušky, hlavně pistole, granáty, uniformy, bajonety a další výzbroj. Všude se vesele střílelo. Dodnes nepochopím, že nedošlo k vážnějšímu zranění. Láďa Budilovský znalec ruského jazyka navštěvoval sovětské vojáky, kteří tábořili pod Znosimí. Ty také přivedl na Polánku. Hráli s námi volejbal a lovili granáty ryby v Blanici. Jednou přišel od vojáků Láďa  celý vyděšený. Kamarádi, oni mi dávali za hodinky koně - mít tak pytel hodinek tak mám pytel koní. Tento jeho výrok byl často se smíchem na Polánce opakován. Je však pravdou, že Láďa přes svou pomatenost bezvadně zvládl ruštinu a dělal tlumočníka. Byl dlouhou dobu v Sovětském svazu jako hudebník a dokonce se v Benešově setkal se svým ruským kolegou hudebníkem, který se jako voják sovětské armády do Benešova dostal. Setkání bylo bouřlivé a dojemné. Jarda Rittig jako cukrář ve Vlašimi dostal zakázku od sovětského velitele, aby vyrobil pro něj zmrzlinu. Materiál na výrobu  přinesl jeho sluha. Za hotovou zakázu Jarda nic nepožadoval, protože byl přineseným materiálem na výrobu zmrzliny tak dotován, že mu polovina zbyla. Jaké bylo jeho překvapení, když za zmrzlinu, která veliteli strašně chutnala dostal darem jezdeckého koně. Tento kůň byl pak na Polánce a sloužil k  výcviku poláneckých kovbojů až do zimy 1945, kdy byl předán národnímu výboru. Ještě jedna příhoda z té doby slouží za zaznamenání. Přijel jsem v sobotu večer na chatu. Při příchodu na louku před naší chatou se mi naskytl nádherný pohled na vypalované rakety ze signální vojenské pistole, což ve tmě působilo nádherně. Když jsem přišel ke skupině kamarádů, podával mi Vohryzek Vávra pistoli, abych si také vystřelil. Když jsem zmáčkl spoušť a raketu vystřelil, vypadla mi pistole z ruky bolestí. Ze zraněné ruky mi tekla krev. Pistole měla závadu a při výstřelu zpětný odraz proštípl maso na ruce. Ozval se hurónský řev a smích kamarádů. Potom mi všichni ukazovali své zavázaaané ruce.
 V tomto roce 1945 postavil na Polánce svůj srub Jindra Škvor spoluzakladatel a objevitel osady. Rovněž se koncem roku konečně vystěhovala z Jižního kříže do pohraničí rodina Burešova. Rodina Burešova opustila chatu v tak strašném stavu, zavšivenou, zaneřáděnou, že ji Píďa chtěl zapálit. Později své rozhodnutí změnil a chatu předal Jardovi Hlavničkovi. V majetku jeho rodiny je chata dodnes. V tomto revolučním roce 1945 se řada kamarádů z Polánky přestěhovala do pohraničí. které se po osunu němců začalo osidlovat (Pepík Dusil, Fr. Perl, Židlický, Rudla_ Knotek, Vašek Adam, Fráňa Přeučil a další) nebo odešla do jiných měst za zaměstnáním (Budy Štolc, Šandera, Ruda Stáhlich, Spálenka, Johnson - Kohout). Všichni na osadu rádi vzpomínají a řada z nich se často do Údolí návratu vrací.
 V roce 1946 slavila osada Silvestra v chatě Honzy Kročáka, což byla vzácná vyjímka, protože v jeho nóbl chatě jsme se nikdy nescházeli, jelikož nám nemohl zapomenout příhodu se záchodem. V té době byla přes Blanici lávka, kterou postavili trampové namísto dřevěného mostu, který vzala voda. Lávka  se nacházela v místě dnešní osadní kůlny. Přes lávku se chodilo do Polánky po druhé straně řeky k chatě K. Zieglera. Kročák postavil svůj soukromý záchod na druhé straně řeky za lávkou pod skalou. Byl to první dřevěný polánecký záchod. Toto dřevěné monstrum na druhé straně řeky nás hrozně rozčilovalo. Počkali jsme až bude v Blanici větší voda a záchod jsme hodili do řeky a ten uplaval. Ať byly jeho pohnutky jakékoliv, zkrátka nás na Silvestra pozval a my přišli ve velkém počtu. Hrálo se zpívalo a popíjelo až do půlnoci. Před půlnocí jsme se všichni dívali na Honzovy parádní hodiny až  odbijí půlnoc. Když hodiny začaly odbíjet dvanáctou povídá Jarda Rittig; kluci ustřelíme kyvadlo. Na ten povel jsme Jarda Rittig, Láďa Herzog a já vytáhli revolvery a střelili do kyvadla. Je třeba říci, že jen jedna střela zasáhla okraj kyvadla. Honza Kročák šílel a vícekrát nás do chaty nepozval. V tomto roce zakoupili K. Vávra a Jarda Zoul pozemky nad Jižním křížem a postavili si tam své sruby, které jejich rodiny dodnes používají. Naší starou renegátskou chatu vedle Jižního kříže jsme se Sahulou zdarma věnovali Delovi Březinovi. Dále v tomto roce koupil Píďa Peška sroubek od Franty Matouška.
 V roce 1947 postavili chatu Hubičkovi a staří Turkovi (nyní Nápravníkova). V roce 1948 přestěhoval Dela Březina starou renegátskou chatu na místo vedle Kamaryta. Tuto chatu potom prodal Hudíkovům, kteří ji upravenou dodnes užívají.
 V roce 1952 postavili chaty Pépi Kodet - nyní jí vlastní Bárovi a Jirka Turek na místě po staré renegátské chatě u Jižního kříže. V roce 1953 postavili chaty Láďa Herzog a Jarda Hruška. V těchto padesátých letech se vrátil z pohraničí Pepík Dusil. Je ironií osudu, že ačkoliv před svým odjezdem vlastnil na Polánce 3 chaty byl rád, že mu Erna Mejstřík při jeho návratu prodal malý sroubek u řeky ve kterém byl i s rodinou až do své smrti. Pod jeho patronací se pořádaly na osadě 2 velké akce. První byla mobilizace 1914. Byla to celodenní slavnost. Přístup měli pouze krojovaní hosté. Tato akce se dlouho připravovala. Děvčata sháněla u svých babiček i po vesnici šaty z doby Rakouska-Uherska a dobové úbory i pro děti, chlapci uniformy c.k., fraky, čamáry. Nechyběl ani Švejk, kterého představoval Pepík Korš, nadporučík Lukáš - Jirka Patka, feldkurát Katz - Vilík Schiller, Honza Šiška jako plukovník Kraus von Zilergut, Karel Vávra jako jednoročák Marek. C.K. policii representoval Vohryzek Vávra a další. Všichni ostatní byli v dobových kostýmech včetně dětí. U lávky přes řeku vyhrával na flašinet Pepík Dusil se starou paní Turkovou. Na louce byla postavena improvizovaná hospoda "U kalicha" s velkým obrazem císaře Františka Josefa a mobilisační vyhláškou "Mým národům" z roku 1914. V ní čepoval Tonda Kšán s pomocníkem Jirkou Zemanem s originálními hostinskými čepicemi z té doby na hlavě. Dále byly postaveny na hřišti stánky s občertvením pro děti, střelnice a další atrakce. Vohryzek Vávra měl na
 hřišti postaven fotografický atelier s bustou císaře France Josefa kde byly fotografovány rodiny s dětmi starým originál deskovým fotoaparátem. Byla to největší krojovaná zábava na osadě. Hudba hrála staré rakouské pochody. O půlnoci se trojice děvčat se svíčkou v ruce v čepicích a nočním úboru z roku 1914 šla zeptat zda je opravdu mobilizace. Zábava trvala až do rána. Z této atrakce je dochována řada fotografií i filmový snímek.
 Další velkou osadní atrakcí pořádanou z iniciativy Pepíka Dusila bylo "Přepadení prospektorského tábora indiány". Na hřišti byl postaven prospektorský tábor, chaty z větví a chvojí, nechybělo ani dřevěné koryto na promývání zlata. Na šibenici v táboře byl oběšený prospektor chycený při krádeži zlata. Figurina byla dokonalá, oblečena do kovbojského úboru. Pro úplnou dokonalost vyřezal vyřezal Pepík Dusil z lipového dřeva figurině ruce. Za přihlížení celé osady se odehrávalo následující představení. Herci, osadnici - chlapci byli rozděleni na prospektory a indiány. Vše se odehrávalo v kostýmech. Obě stra byly po zuby ozbrojeny a to puškami, revolvery, luky a tomahavky. Indiáni byli pomalováni válečnými barvami. Za velkého řevu a střílení byl indiány přepaden prospektorský tábor a unesena jediná žena (Olina Zemanová), kterou ze spárů indiánů prospektoři osvobodili. I druhý indiánský útok byl sice za velkých indiánských ztrát odražen, ale indiánům se podařilo prospektorský tábor vypálit. Celá osada se náramně bavila a dlouho se na tuto hru vzpomínalo.
 Dalším kulturním osadním zážitkem byly divadelní hry pořádané v zimě v chatě Panoptikum. Herci  hráli v kuchyni chaty, obecenstvo sedělo na palandách a na zemi. Nápověda byla ve sklepě ze kterého byla vystrčena plechová trouba ze starého gramofonu. Byly hrány hry "Laurinka" a scéna z kázání feldkuráta Katze (Vilík Schiler) pro vojenské vězně. Pro všechny přítomné byla hra nevšedním zážitkem. Jinak bylo nadále pokračováno v tradičních velikonočních průvodech, svěcení studánek a lávek. Tyto tradice osada zachovává. Osada se dále rozrůstala. V roce 1954 postavili své chaty Franta Perl, Pepík Rittig, Čamil Měchura, Dlouhý (na druhé straně řeky) a Bubník. Od toho jí koupil Mirek Černý. V roce 1956 Pepík Moravec  (nyní vlastní chatu Kulhánkovi).

Moderní doba